Vzpomínky, nasranost, smutek a pláč...

....Je pondělí 28.5.2007 večer a já právě prožívám jednu ze svých vnitřních emocionálních bouří. Však to jistě znáš taky.V hlavě se ti honí spousta myšlenek, jedna se snaží překřičet druhou, ta zase tu další a každá se snaží být přinejmenším tak výrazná jako ty ostatní. Navíc každá z těch myšlenek vyvolává nějakou emoci a čím více je těch myšlenek, tím více je emocí a jejich intenzita roste s každou další minutou. Je to šílený stav a ty nevíš, které emoce projevovat dříve. Máš křičet? Kopat do zdi??Nadávat světu a lidem co v něm žijí/přežívají?? Stáhnout se do kouta a nevnímat okolní podněty?? Plakat??... Právě v tuto chvíli mám nutkání dělat všechny tyto věci naráz, ale snažím se to alespoň částečně ukormidlovat a místo toho se zkouším své emoce převádět ťukáním na klávesnici do kompu...
Serou tě moje řeči?? Přijdou ti jako ubrečený emo výlevy?? Ani se ti nedivím, protože právě tím asi tyhle řádky plný písmen jsou. Jsem dospělý chlap, mám slzy na krajíčku, emoce cloumají celou mou osobností a derou se ven, aniž by byla šance, že zůstanou neprojevený - zardoušený uvnitř mě. Vím, že pro muže je v dnešním světě zvykem, se chovat přesně naopak, to znamená potlačovat své emoce, neprojevovat je a za žádných okolností nevypustit ani kapku slz ze svých očí, protože přeci "brečí jen baby" a ne chlapi. Ale hovno!! Chlapi taky brečí a jak!!! Život přináší tolik situací, které jsou důvodem k pláči a já odmítám potlačovat své emoce a zamačkávat slzy jen proto, že jakési lidmi vytvořené pravidlo říká, že pláč je projevem slabosti patřící ženám. Nechat proudit své emoce totiž není slabostí, bez ohledu na pohlaví člověka který je nechává proudit, ale je to spíš projev upřímnosti v plné kráse, bez přetvářky a snahy být někým, kým nejsem. Mám-li důvod k radosti, pak jsem veselý a směji se, ale je-li naopak důvod ke smutku, pak se mračím, projevuji úzkost a případně i brečím. Nejsem falešný pokrytec, který se tváří, že se nic neděje, ve chvíli kdy se určitá věc, vztah, situace - cokoliv - žene do sraček. A přesně to se děje právě v tomto okamžiku :-(
Zrovna teď, kdy píšu tyhle řádky, se totiž nacházím uvnitř prostoru nedávno zrušeného klubu Za vraty a zbývá několik posledních hodin, maximálně dnů, které na tomto místě strávím před tím, než ho s velkou pravděpodobností navždy opustím. Když jsem dnes přišel do těchto, v současnosti z naprosté většiny vystěhovaných prostor, tak na mě padla atmosféra úzkosti, nasranosti, bezmoci a smutku, kterou se ti tu právě teď snažím v čerstvé, syrové podobě zprostředkovat skrze tento text. I přesto, že vím, že spoustu lidí vůbec tyto řádky nebudou zajímat a dost možná je ani nepřelouskají do samotného konce, tak mám potřebu tato slova napsat, protože věřím, že jsou i lidé, kteří se mnou mé pocity sdílejí a zajímá je co cítím uvnitř. Pokud tě tedy mé emotivní výlevy nezajímají, pak klidně přestaň číst a věnuj svůj čas něčemu jinému, v čem spatřuješ větší smysl! Pokud tě to zajímá, pak prosím čti dál a případně klidně reaguj a projevuj své vlastní emoce, stejně jako já!!...
….Stejně jako již jednou před několika dny jsem se dnes procházel po různých prostorech objektu Za vraty a každý pohled, ať už směřoval kamkoliv, ve mně vyvolal vlnu vzpomínek a emocí nekompromisně se deroucích ven z mého nitra. Přesto, že jsem tady v tu chvíli byl jen já a majitelka zalezlá ve svém pokoji, tak jsem všude, kam jsem se podíval, viděl lidi, co tu kdysi byli se mnou a prožívali spousty skvělých nezapomenutelných chvil plných zábavy, vzrušení, slastí, přátelství, pocitů sounáležitosti a pospolitosti vycházející ze společných zájmů... Ale jak říkám, tak ti lidičky tu ve skutečnosti v ten moment nebyli, ale šlo jen o představu v mé hlavě, jen pouhou vzpomínku na určité životní okamžiky. A to je právě to, co tak bolí! Uvědomění si toho, že to tak už nejspíš zůstane a podobné situace s těmi lidmi na tomto místě již nebudu mít šanci prožít a jediné co mně i jim zbude, jsou vzpomínky, pouhé představivostí vytvořené obrázky uvnitř našich hlav, které jsou v současnosti nepřekonatelně vzdálené od reality. Prostory bývalého klubu jsou již skoro vyklizené a tam kde dříve stál bar plný zboží je teď jen holá zeď plná děr po hmoždinkách. Tam kde dříve byly stoly plné přátel, kamarádů a kamarádek vzájemně komunikujících a popíjejících své oblíbené nápoje, je teď liduprázdný prostor. Tam kde dříve křepčili na plný koule kapely a lidi projevovali své emoce tancem různého druhu, je teď hrobové ticho.Tam kde dříve v toto roční období plápolal oheň obklopený lidmi, je nyní jen prázdný plácek s kupkou posekané trávy.Tam kde to dříve žilo a rozkvétalo, to teď umírá a vadne... a to ve mně probouzí ten nesnesitelný pocit bezmoci, smutku a nasranosti :-(
Když jsme před necelými třemi roky dávali objekt klubu Za vraty dohromady, byli jsme všichni plní elánu, nadšení a energie, jelikož to pro mnohé z nás byl nový, lepší začátek, představující přechod od snů k realitě. Léta jsme před tím snili o vlastních prostorech, které by jsme mohli spravovat a rozvíjet k obrazu svému, na místo neustálému přistupování ke kompromisům či motáním se v závislosti na ostatních lidech, kteří mají jiné priority, zájmy a jiný žebříček životních hodnot než my. No a najednou přišla chvíle, kdy se přání stalo skutečností. Klub začal díky iniciativě několika lidí fungovat jako prostor, ve kterém jsme byli svými pány a víceméně jsme se v rámci možností řídili vlastními pravidly a ne těmi, které vytvoří jiní. Nevím jak to cítí ostatní, ale pro mě osobně byl tento fakt velmi důležitým. Díky tomu se totiž mohlo v klubu realizovat velké množství koncertů, parties, přednášek, výstav, divadelních představení, promítání a dalších zajímavostí a to vše nikoliv tak jak si to přejí "ti druzí", ale tak jak to vyhovuje nám, tak jak to nás samotné naplňuje a uspokojuje. S realizací projektu Za vraty jsme v podstatě získali více svobody pro svou kreativitu a také prostor pro realizaci aktivit, které jsme jinde možnost realizovat neměli, nebo případně měli, ale naše možnosti byli značně omezené. Pro mě osobně to bylo něco, čeho jsem si moc vážil a snažil jsem se toho využívat ku prospěchu ostatních i mě samotného. Za vraty jak se někteří mylně domnívali nebylo uzavřené ghetto, ve kterém měli právo vyvíjet iniciativu jen někteří jedinci! Ta možnost využívat prostor Za vraty byla nabízena širokému spektru lidí vycházejících z různých subkultur, hnutí i jedincům stojících mino ně! Potěšující bylo to, že dost lidí této možnosti rádo využilo, ale jak se později ukázalo, tak tento zájem nebyl dostačující k tomu, aby klub mohl dlouhodobě fungovat a bez větších problému se rozvíjet. Iniciativu a participaci na zdravém chodu klubu, čím dál více začal přebíjet nezájem, ignorace a v některých případech i dětinský bojkot vůči klubu ze strany těch, kteří ho dříve podporovali. Spousta lidí jednoduše přestala klub z různých důvodů navštěvovat, což byla předzvěst toho, že se blíží konec onoho krásného období, které a věřím, že nejen pro mne, moc znamenalo .Další skupina lidí klub sice dále navštěvovala, ale jejich vztah k němu byl, dalo by se říci, spíše parazitováním něž nějakým přínosem a podporou. Rád bych upřesnil co tím mám na mysli. Jde o to že pokud má nějaký klub fungovat, potřebuje podporu těch, pro které je jeho prostor určen. No ale v případě některých lidí to u Za vraty bylo spíš tak, že místo podpory si z klubu "urvali" sami pro sebe co se dalo, ale sami mu nic nedali a to je ono parazitování, o kterém mluvím. Na denním pořádku bylo to, že se lidé snažili chodit na koncerty aniž by platili vstupné, nosili si své pití, aniž by si cokoliv koupili na baru v klubu, ničili vybavení klubu ap. a i to je jedna z věcí, která poslala Za vraty ke dnu. Lidé co toto praktikovali nebyli schopní pochopit, že vztah mezi správci klubu a jeho návštěvníky a návštěvnicemi musí být harmonický, založen na vzájemném poskytování služeb, jinak jedna z těchto dvou skupin bude nucena strádat! Mám na mysli to, že pokud klub nabízí návštěvníkům a návštěvnicím prostor pro kulturní akce, pak ke zmíněné harmonii dojde tak, že oni oplatí klubu tuto službu tím, že zaplatí vstupné a budou si v rámci možností kupovat věci na baru a ne si tahat litry svého chlastu na koncerty. A pokud si někdo myslí, že to může fungovat dlouhodobě i bez toho, tedy tak, že lidé budou využívat klub, ale sami mu nic nedají a nestanou se pro něj přínosem, ale jen parazitem, který ho vycucává, tak je buďto naivní, nebo značně sobecký! A já mám takový pocit, že v tomto případě u těch lidí naivita není to, co je k tomuto chování vedlo, ale že to bylo opravdu sobectví, které se mi tak hnusí a v tuhle chvíli při pomyšlení na něj ve mě vyvolává pocity zhnusení a nasranosti... I přes to že vím, že má nasranost v tuto chvíli nedokáže na té situaci nic zásadního změnit, tak se jí nedokážu (a v podstatě ani nechci!) ubránit a neprojevovat jí. A ať už jde o zmíněné parazity nebo ty, co přestali Za vraty z jakýchkoliv malicherných důvodů podporovat a navštěvovat, tak bych chtěl všem těmhle lidem vyjádřit, jak moc mě jejich arogance, ignorace a sobectví sere a byl bych rád, aby si uvědomili, že i oni jsou jednou z příčin, která poslala klub Za vraty na smetiště dějin a také to, že to v důsledku budou i oni, koho se dotknou následky tohoto chování! Ale až to tito lidé pochopí a ucítí na vlastní kůži, tak už bude moc pozdě na volání po starých dobrých časech v klubu Za vraty... Vím že klub Za vraty i lidi co ho provozovali měli své chyby (kdo ne??), ale věřím, že to nebyly tak nepřekonatelné překážky, aby to muselo dojít až ke zmíněnému bojkotu, parazitování, nepodporování klubu a v důsledku k jeho likvidaci. Jak už několikrát v souvislosti nejen se Za vraty zaznělo, tak pokud se komukoliv něco nezdá, tak by měl jít a pokusit se to udělat lépe a ne jen hudrovat a ukazovat prstem na ty druhé, jak to dělají špatně a přitom sám být nečinným konzumentem, potažmo konzumentkou. Byl zde prostor pro dialog a dokonce i pro iniciativu těch, co klub kritizovali, ale kdo z těch křiklounů a křiklounek této možnosti využil a pokusil se konstruktivně něco řešit?? Nikdo takový mě v současnosti nenapadá a ti co pouze chodili a říkali jak je to a tamto špatně a že by to mělo být jinak nepočítám, jelikož iniciativa těchto lidí běžně končila právě jen u těch keců, u kterých začínala!
Ale radši toho nechám, nebo by té nasranosti ve mně dneska bylo až příliš. Radši se vrátím k tomu pozitivnímu, co mi z klubu Za vraty zbylo, čímž mám na mysli nabyté zkušenosti, navázané vztahy, a hlavně krásné vzpomínky na jednu úžasnou část našich životů, které bych si rád zachoval ve své hlavě po celou dobu co budu žít. Na závěr jedno velké díky všem co klub Za vraty podporovali až do úplného padnutí a zachovali mu věrnost. Moc si vás všech vážím a jsem rád, že jsem na týhle skoro tříletý životní cestě mohl jít po vašem boku, s vaší podporou, přátelstvím a doufám, že další cesta bude zase společná, tak krásná jako tato a že znovu neskončí tak brzy a tragicky.. .Opět se mi hrnou slzy do očí a začínám špatně vidět na klávesnici:-(, proto už tohle celé zakončím poslední větou věnovanou Klubu Za vraty: "Opočívej v pokoji na tomto světě a žij co nejdéle v našich myslích - Nikdy nezapomenu!"
B.L.

Otištěno v Underground Harmony Ziny #3